Veřejná produkce hudby ve venkovním prostoru a možnosti její regulace

Vytvořeno: 10. 6. 2024 Poslední aktualizace: 18. 7. 2024

Ministerstvo zdravotnictví (MZ) shrnuje možnosti regulace veřejné produkce hudby ve venkovním prostoru (VPH), jejíž pořádání je typické zejm. v letních měsících.

Hluk z VPH jakožto obtěžující faktor

Při snižování a řízení hluku v komunálním prostředí je nutné rozlišovat dvě kategorie účinků hluku na člověka; kategorie:

  1. přímých zdravotních účinků[1] a
  2. obecného obtěžování hlukem.

Obecné obtěžování hlukem je typické pro ojedinělé nebo krátkodobé expozice hluku nebo hluk z tzv. náhodných zdrojů hluku, jakými jsou např. řeč, hlasové projevy lidí a zvířat, sousedský hluk (sekání trávy apod.), některé hudební, sportovní, kulturní nebo společenské aktivity (entertainment noise/leisure noise). 

Subjektivní pocit obtěžování exponované osoby závisí jen z menší části na akustických parametrech působícího hluku a míra rušivosti hluku závisí zejm. na vztahu exponované osoby k danému zvuku. To znamená, že stejná VPH může vyvolávat stav radostné blaženosti účastníků, zatímco u nechtěně exponovaných osob může vyvolat pocit obtěžování. Nezávislost na fyzikálních parametrech zvuku je pro rušivé a obtěžující účinky hluku typická.

Vzhledem k tomu, že zvuk z VPH se převážně týká krátkodobých a zároveň ojedinělých expozic (koncerty, hudební festivaly, poutě, jarmarky, slavnosti, adventní koncerty apod.), nelze pro takové expozice stanovit zdravotně odůvodněný hygienický limit, protože není dosud dostatečně znám vztah mezi takovými krátkodobými a ojedinělými expozicemi a přímými dlouhodobými zdravotními účinky[2]. Byly vypracovány studie[3], které se pokoušely nalézt veličinu, která by nejlépe souvisela se subjektivním vjemem rušení a obtěžováním při krátkodobých expozicích hudbou typu entertainment music (VPH), avšak nedospěly k jednoznačnému závěru. Nicméně, určitá doporučení z nich plynoucí (nejedná se o hygienické limity), byla v ČR implementována do odborného doporučení[4], které zpracovala Národní referenční laboratoř pro komunální hluk a MZ pro Svaz měst a obcí ČR.

Regulace hluku z VPH

Je třeba mít též na paměti, že stávající hodnoty hygienických limitů pro stacionární zdroje hluku[5] (kdyby byly aplikovány přímo i na VPH), upravené nařízením vlády č. 272/2011 Sb.[6], budou při každé VPH vždy překročeny. Striktní požadavek na jejich dodržení by tak v praxi automaticky znamenal měření hluku z VPH, udělení sankce, v případě opakování potom stupňování sankce, což by v důsledku mohlo vést až k ukončení jakékoliv VPH[7], a tedy absolutnímu omezení kulturního, společenského i sportovního života obcí, které jsou mnohdy tradicí a patří ke standardnímu občanskému životu.

Obec může pružněji reagovat na potřeby svých občanů, které se mohou obec od obce lišit podle místních zvyklostí a tradic. Takové rozhodnutí (obecní vyhláška) musí být učiněno na lokální úrovni, neboť obec ví nejlépe, jaké jsou zájmy jejích občanů[8]. Při regulaci VPH je nutné přihlédnout i k vlastní zkušenosti s daným typem VPH, dosavadní reakci exponovaných občanů s uvážením kulturní politiky obce a jejím tradicím. Dále je nutné zohlednit přítomnost a početnost tzv. citlivých skupin, tj. dětí a seniorů. Obec má pro toto posouzení k dispozici podrobná demografická data, rovněž ví, zda mezi exponovanými stavbami jsou např. zdravotnická, sociální zařízení aj. 

Obec by dále měla vycházet z případných stížností svých občanů na akustický (dis)komfort, zejm. v minulosti proběhlých akcí. K tomu je třeba dále dodat, že v případě obecní vyhlášky není potřeba měření hluku, ale jde o rozhodnutí, zda danou akci (VPH), pořádat, jak často a jak dlouho či vůbec[9].

V případě VPH rozhodl i Nejvyšší správní soud (NSS)[10], který konstatoval, že dodržení hygienických limitů pro stacionární zdroje hluku, ve smyslu aplikace na VPH, v obcích nebo jejich blízkosti by bylo v podstatě nemožné, a to z důvodu přísnosti jejich nastavení. Nadto NSS uvádí, že pro stanovení hygienických limitů pro krátkodobé expozice hluku (VPH) není v zákoně č. 258/2000 Sb.[11] zmocnění.

VPH je nutné regulovat, ale účinnou regulaci mohou zajistit pouze obce, tak jak je to běžné i v jiných evropských zemích. Pro krátkodobé expozice nelze stanovit zdravotně odůvodněný hygienický limit. Regulace prostřednictvím státního zdravotního dozoru, tj. krajskými hygienickými stanicemi, by navíc samotné VPH nezabránila.


Pozn.: O VPH částečně pojednává i seminář „Politika ochrany zdraví před hlukem v ČR“, který je dostupný na internetových stránkách MZ – zde.

[1] V českém právním prostředí je takový hluk regulován zákonem č. 258/2000 Sb. a nařízením vlády č. 272/2011 Sb.

[2] European Network on Noise and Health, Final report, EU Project no. 226442 FP-7-ENV-2008-1, 2013

[3] Noise from Pubs and Clubs Phase I, University of Salford, A Greater Manchester University, October 2005 a Noise from Pubs and Clubs Phase II, Final report, DEFRA, May 2006

[4] Odborné doporučení pro regulaci expozice hluku z produkce hudby pořádané ve venkovním prostoru

[5] LAeq,8h = 45 dB v denní době, LAeq,1h = 35 dB v noční době

[6] Nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů

[7] Krajská hygienické stanice by musela při svém dozoru nejdříve pořídit „důkaz“ o překročení limitu, tj. zajistit měření hluku z konkrétní VPH, a na základě porušení zákona č. 258/2000 Sb. pak s provozovatelem zahájit správní řízení. Z toho jasně vyplývá, že VPH by vždy proběhla bez možnosti právní regulace předem

[8] Např. Obecně závazná vyhláška č. 1/2020, Statutární město Ostrava

[9] Obec, na rozdíl od krajské hygienické stanice může regulovat VPH na celém svém území pomocí obecně závazné vyhlášky, může udělit povolení ke konání akce v noční době či nikoliv, nemusí pořizovat „důkazy“ v podobě akreditovaného protokolu z měření hluku, protože může rozhodnout na základě svých zkušeností, např. na základě reakce obyvatel v minulém roce apod.

[10] Zn. 6 As 44/2014-88 ze dne 29. 3. 2016

[11] Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů