Nová epidemie. Adolescenti se poškozují

Psychiatr Tomáš Kašpárek varuje, že v oboru chybí lidé a přitom neustále roste počet pacientů s úzkostmi, depresí. Podepsal se na tom i covid.

V roce 2021 bylo pro psychiatrickou diagnózu ošetřených v Česku zhruba 700 tisíc lidí, potřeba vzrostla asi o 20 procent. Nejvíce od vypuknutí pandemie koronaviru přibylo úzkostných a depresivních poruch. „To je enormní nárůst a zdravotnická síť na něj není nastavená,“ říká psychiatr Tomáš Kašpárek, poradce ministra zdravotnictví a výkonný místopředseda Národní rady pro duševní zdraví.

Pacienti čekají měsíce na hospitalizaci, protože v léčebnách nejsou lůžka a ani dostatek lékařů. Co plánujete dělat?
Bohužel se najednou potkaly dvě věci. Jedna věc je probíhající reforma, jejíž součástí je snižování psychiatrických lůžek. Ta rozhodně neskončila, její fáze jsou nastavené až do roku 2030. Teď jsme v mezidobí a systém ještě není tam, kde by měl být. Druhá věc je, že za poslední roky obrovským způsobem vzrostla potřeba psychiatrické péče. V roce 2021 bylo pro psychiatrickou diagnózu ošetřených v Česku zhruba 700 tisíc lidí, potřeba vzrostla asi o 20 procent. To je enormní nárůst a zdravotnická síť na něj není nastavená. To slyšíme z celé Evropy, i v USA řeší stejný problém. Dostupnost psychiatrické péče se zhoršila, takže se s tím musíme porovnat.

Ano, do roku 2030 jich mělo být vytvořeno sto, zatím je jich asi třicet. Centra duševního zdraví jsou jen pro malou, nejzranitelnější část pacientů, která vypadává z péče. Jsou to lidé, kteří nečerpají zdravotní ani sociální služby, postupně ztrácejí schopnost žít ve svém bytě a chodit do práce. Jde zpravidla o závažné duševní poruchy, třeba schizofrenii. Ale z těch 700 tisíc pacientů je to menší část.

Ta služba je velmi užitečná, ale hledá si svoje místo, nefunguje ještě ideálně v celém systému. Umí udržet lidi bez dlouhodobé hospitalizace, dokáže se o ně postarat tak, že mohou žít sami doma a zapojit se do života. Je to postavené na individuální práci zdravotníka a sociálního pracovníka, kteří chodí k němu domů a podporují ho v tom, co potřebuje. Pracovníci mohou kontaktovat i člověka, který má zjevně potíže, ale neuvědomuje si to, a proto pomoc nevyhledá. Dostanou na něj tip v práci, od příbuzných, od městského úřadu či policie. Terénní pracovník ho začne motivovat k tomu, aby začal psychiatrickou službu čerpat.

Pracovníci jsou školeni v tom, aby se nenechali hned odbýt, ale chodili tam opakovaně a snažili se navázat vztah a důvěru. Není to tak, že člověka naloží a odvezou na psychiatrii. Existuje velké množství lidí, kteří potřebu péče mají, ale neuvědomují si, že je příčina v duševním onemocnění.

Psychiatrické nemocnice a léčebny se nemají rušit, ale měnit způsob fungování. Na úrovni EU jsme slíbili, že se zmenší objem následné a dlouhodobé péče pro závažně duševně nemocné v psychiatrických nemocnicích a péče se přivede do komunitních center. V psychiatrických nemocnicích zůstávají služby o pacienty, o něž se nikdo nedokáže postarat. Třeba ty, kteří mají poruchy chování kvůli duševním stavům, ať už jsou to demence, mentální retardace nebo důsledky zneužívání psychoaktivních látek.

Jde to ruku v ruce, lůžka se nezrušila všechna, ale jen poměrná část. Vždy, když vznikne centrum duševního zdraví, tak se zruší poměrná část lůžek. Obecně v datech vidíme, že potřeba dlouhodobých hospitalizací klesá a délky hospitalizací v psychiatrických nemocnicích se zkracují, což je skvělá zpráva. Takhle to chceme, krátkou dobu v psychiatrické nemocnici a navazující ambulantní či komunitní péči.

Je pravda, že se tvorba nových služeb zpomalila. A to je třetí věc, která je ve hře, personální krize v psychiatrii. Do center nejsou lidi – lékaři, sestry, terénní pracovníci. Nemáme ani dost lékařů do ambulancí. Když se přidá těch 20 procent pacientů navíc, ambulance fungují za hranou kapacity. Dokud nevyřešíme personální krizi v oboru, je problematické budovat další služby. V tuto chvíli jsme dosáhli na maximum, co se stávajícím personálem dokážeme. Podobná situace je v oblasti financí na sociální služby pro duševně nemocné. Někteří se zlobí, že jde o nedostatečnou podporu nebo o zlý úmysl. Ne, jen jsme narazili na realitu.

Rušení lůžek se teď masivně neděje. Nikdo nemá zájem, aby to dopadlo jako v USA, kde psychiatrické nemocnice zavřeli a velká část pacientů s duševním onemocněním skončila na ulici a stali se z nich bezdomovci. Žádné slepé zavírání nehrozí, hledáme další cesty, jak změnit způsob péče, včetně fungování psychiatrických nemocnic.

Půjde o větší propojování se sociálními službami, o větší důraz na kvalitu, na respektování lidských práv. Začali jsme s ministerstvem práce a sociálních věcí přemýšlet o tom, jak posílit sociální služby, i pobytové sociální služby, aby zvládaly péči o tyhle pacienty. Zejména potřebujeme pobytové služby pro klienty náročné na péči pro poruchy chování, pro které je zatím jedinou alternativou psychiatrická nemocnice.

Nedostupnost podporovaného bydlení je úzké hrdlo toho, aby lidi mohli bezpečně opouštět psychiatrické nemocnice. Ale nepředstavujme si to tak, že teď potřebujeme spoustu bytů, které nám obce dají, a my tam přesuneme pacienty a vše bude vyřešeno. Potřebujeme celý systém podporovaného a chráněného bydlení, to znamená současně sociální a zdravotní službu, která dá dostatečnou podporu těm lidem, aby zvládli žít mimo léčebny.

Chceme, aby nová akutní lůžka vznikala ve všeobecných nemocnicích, to znamená, že by vznikala samostatná psychiatrická oddělení. Přináší to spoustu benefitů pro pacienty i pro nemocné, kteří mají dost často psychické potíže jako součást tělesného onemocnění.

Bavíme se o akutních lůžkách, což je krátkodobá péče o pacienty s akutními projevy duševního onemocnění, tam je výhodná návaznost na další medicínské obory. A neříkáme, že nemůžou vznikat v psychiatrických nemocnicích – významná část akutní péče se tam ostatně děje i dnes.

V tuto chvíli poskytují psychiatrické nemocnice služby, které jinde nejsou dostupné. Třeba gerontopsychiatrii, což znamená léčbu demencí a závažných komplikací demencí. Nebo léčí nemoci spojené s návykovými látkami. Menší část následné lůžkové péče budeme také dál potřebovat. A jde o mnoho dalších služeb. U pacientů s demencí následujících deset let očekáváme velký nárůst potřeby těchto služeb. Když pacient s demencí začne mít poruchy chování takového rázu, že není udržitelný ani v domově se zvláštním režimem, je jediné řešení v psychiatrické nemocnici. A my musíme promyslet, jak posílit tyto služby, aby se ten nápor zvládl.

Bohužel pro to není rychlé řešení. Největší krize je u dětských psychiatrů, proto vznikl speciální rezidenční program. To znamená, že ministerstvo platí plat lékaři, který se připravuje na to, aby se z něho stal dětský psychiatr. Už letos proběhlo výběrové řízení na deset takovýchto míst. Je to málo a tohle se bude muset opakovat pravidelně, aby se stav doplnil do potřebného počtu.

Máme ambulance na cca 60 procentech definované kapacity, takže dokážu hrubě odhadnout, že když jich je 1 000, tak jich třeba potřebujeme ještě 400. Potom potřebujeme zvýšit dostupnost psychoterapie, což je také velký problém. Protože z těch 700 tisíc pacientů je většina úzkostných a afektivních poruch, u kterých je psychoterapie důležitou součástí léčby. Konečně se v loňském roce rozběhlo kompletní vzdělání pro lékaře v lékařské psychoterapii. Ten proces byl mrtvý asi šest nebo sedm let.

Roste počet lidí, kteří mají deprese a úzkosti, ti potřebují péči ambulantního psychiatra a psychoterapeuta. Proto je potřeba posílit ambulantní složku. Pacientů se schizofrenií, s psychózou je plus mínus stejně. Na co systém nebyl připraven, je pětinový nárůst úzkostných a depresivních lidí. A pak je tu epidemie adolescentů, kteří trpí poruchami emocí a mají sklony k sebepoškozování. Jako u dospělých se na tom podepsal rozpad sociálních kontaktů během lockdownů – i když příčin je nesporně víc. Dá se říct, že dnes jde o problém celé generace dětí.

Některé potíže dětí nemusí řešit jen psychiatr, ale potřebujeme i jiné služby. Jde o podpůrné služby pro děti, které nejsou duševně nemocné, ale necítí se dobře. To je smysl národní rady, že se zapojují další resorty. Školství teď bude významně podporovat školní psychology.

Pokud má dospělý delší dobu příznaky psychického onemocnění, jak má postupovat? Praktický lékař může vyřešit spoustu věcí. Dokáže rozlišit, jestli jde o nemoc, nebo se pacient jen nachází v životní situaci. Zároveň může předepisovat spoustu léků, které jsou dnes indikované pro léčbu deprese i úzkosti. Lidé si mohou zajít i do krizového centra, kde dojde k diagnostice a člověk je nasměrovaný na služby, které můžou pomoct. A může i bez objednání jít přímo k psychiatrovi nebo k psychologovi. Je důležité, aby těch možností „prvního kontaktu“ bylo co nejvíc a odstranily se tak různé bariéry, které by lidem bránily v cestě k účinné pomoci.